Absolutní
Jako zohýbaný drát,
rvouc se v něčí bělmo oka,
jako nudně nudná sloka,
kupředu se snažím drát.
Přestrojen za kluzký plaz,
za noci já vzhlížím k ránu,
v uších hlas jak Boží ránu -
navždy po břiše se plaz!
Křehká pod nohama země,
potácím se, oči v sloup,
kůži hadí rád bych sloup
spolu s tím, co zbylo ze mě.
Třebas křičet z plných sil,
až mi rupne každý sval,
klidně dolů pak mě sval,
nech abych se udusil!