Krize
Mám pocit, jako kdybych vůbec nespal. Celou noc se mi zdálo o nejistotách, ztrátách a rozchodech. Teď stojím u pultu a vím, že dřív jak za dvanáct hodin mi nebude líp. Mám pocit, že je tohle další sen, ve kterym nic nedává smysl. Když se život začne sypat prakticky na všech frontách, přestanou dávat smysl i ty nejobyčejnější věci. Jsem paralyzovanej neschopností vyjádřit se. Žádná forma není dost přesná - slovům chybí zvuk, zvukům chybí chuť, v chuti není bolest. Některý sdělení jsou zkrátka příliš komplexní a přesahujou moje komunikační schopnosti. Zústanou vevnitř, kde se transformujou v hlen a ucpou mi krk. Neuspokojuje mě psaní ani kreslení. Neuspokojujou mě videohry. Neuspokojuje mě sex, drogy ani jazzová tvorba zemí bývalýho sovětskýho svazu. Už mě neuspokojujou ani probdělý noci a prospaný dny. Jsou čtyři. Pořád stojím u pultu. Půlku mám už za sebou. Je mi ale pořád stejně divně.
Akce vyvolávají rekace a mají slušnou šanci na průser. I když se snažíš nejlíp jak dovedeš. Nic není jistý. Vůbec nic. V jednu chvili ležíš na gauči, koukáš do stropu a kouříš joint a v zápětí se válíš v příkopu a chčije na tebe bezdomovec. Chceš vstát a jít domů, ale to místo neexistuje. Není kam jít. Takže jenom stojíš a tupě zíráš před sebe a před tebou je ten pult, na kterym v polotranzu přehazuješ věci z jedný strany na druhou. Už jen šest hodin, říkáš si, ale pakt ti dojde, že se nemáš kam vrátit a že jestli je ti teď hrozně, tak potom to bude teprve stát za hovno.
Jenže - ta cesta domů je hrozně lákavá. Někam patřit. Někam se zavřít, když se venek nedá zvládat. Tak se to zkouší - přes chlast, trávu, pervitin, oduševnělý kámoše, vztahy a sex, umění, psychedelika, antidepresiva, antipsychotika, stabilizátory, psychology a psychiatry a když to jinak nejde tak přes psychiatrický léčebny. Ale i tak ani náznak, jenom tma a tápání v ní. Člověk se pak nejednou zeptá, jestli tu pro něj vůbec nějaký místo je. Jestli není chyba, omyl, co všecko jenom komplikuje. Jestli má smysl, aby tady dál zůstaval. Jestli by nebylo lepší, se na to prostě vysrat. Sebevražda pak nezní tak sobecky viď - člověk nechce odejít aby vyřešil svoje problémy, ale aby vyřešil problémy, který vytváří a zatahuje do nich svoje blízký. Nehce osvobodit sebe - z jeho pohledu je to oběť pro vyšší dobro. Nebo taky ne. Taky je možný, že chce prostě jen zmizet a u toho ublížit co nejvice lidem. Co já vim.
Je osum. Za hodinu končí šichta. Den protekl mezi prstama a nezůstala mi z něj ani jedna vzpomínka. Skoro jako bych ho ani nezažil. Přišli zákazníci. Rodinka se dvěma malejma dětma - jedno se sotva naučilo chodit a to druhý to ještě ani neumí. Asi pořád nechápu velkoměšťáckou výchovu. Potřebuju už vypadnout, vyvětrat si hlavu a ztratit se mezi čtyřma stěnama svýho bytu. Hezky z jedný fronty na druhou. Nikde nemít klid. Ani uvnitř svojí hlavy. Ani ve spánku. Neustálej boj. A upřímně - už mi vcelku dochází energie.