Kvintet
Nautilus v černých proseb hloubi,
elegie dávno psaná slzou,
bolesti s bolestmi sladce se snoubí,
odnesen do zmrzlých navěky krajin,
nad hlavou černá růž splétá se v loubí.
Zapomnivše cesty tam i nazpátky,
trmácen tmou do strhání svalů,
roklinu překlíná jenom mostek vratký,
akronym z bolesti úslužných hašteření
tísnivě hledíc skrze oko oprátky.
Intrikám za zvonu obnažen hrany,
ležíce v spálených memoárů popelu,
vandráci k prasknutí přejedení prány,
Ílium v konturách zvěčněno jílových,
reznoucí nedobité skřípění brány.
Utrápen rozlámaných bolestí krápníků,
jež bestie zdřela svým z přízraků hřbetem,
složen na krovky třpytících se střevlíků,
extrakce v dál co idejí proplují,
mrchožravců ztichlému žalmy zní publiku.