Penumbra
Sedět na WC a snažit se vyzvracet poslední zbytky včerejšího oběda není úplně to, co bych považoval za optimální náplň sobotního odpoledne - oproti digitálním prožitkům, na které jsem zvyklý, je tohle až příliš tělesné, hmatatelné. V hlavě mi bzučí a před očima zrní, jako bych byl v úsporném režimu. Najednou se mi z břicha vyškubne pupeční hadice a se sykotem nasrané kobry zmizí někde ve tmě. Padám a prýští ze mě sněhobílá tekutina. Snažím se ji zadržet, ale protéká mezi zrezivělými prsty. Dopadnu na zem se silou drtiče šrotu - vysklí mi to oči a roztříští zuby, mozek se mi rozprskne a vyletí z něj hejno neonových včel. Ocitnu se nepříjemně blízko stratosféry. Do ksichtu mě šlehají poryvy virtuální šlehačky, zatímco se mi ven z krku dere zmatené skřípání. Tohle není sranda, říkám si, ale přitom se lámu smíchy, až mi z toho z očí tečou homogenizované třešně. Pachuť na jazyku nastolí otázku, zda jsou to opravdu třešně a zda by to nemohla být, řekněme krev, tekoucí z očních důlků, ze kterých jsem si v amoku vyškrábal oči. Jenže pak mi dojde, že je to nesmysl - mám totiž citronové oči, takže by to mělo chutnat víc jako limonáda!
Plazim se po zemi jako srolovaný koberec - všechno je tak nějak tuhé, nepoddajné. Kolikrát jsou tak úzké mezery, že se jimi sotva protáhnu! Umřít na udušení cukrovou vatou ale nehodlám. Nevnímám oslepující odlesky ani divný, praskavý zvuk, nedostatek kyslíku nebo sucho v puse, zdeformovaný prostor, špínu za nehtama, jiskření, vrzání, vysoké, dlouhé tóny, pípání mikrovlnné trouby, smrad rozpouštějícího se plastu, smrad ředidla, tikání, ozvěnu kroků, cinkání, chybové hlášky, plíseň a rez, sedřenou kůži, tlukot aortálního pístu, degradaci, stylizaci i stigmatizaci, tragičnost, nuly ani křížky, žhnoucí rýhy na obličeji, hokejové kartičky, figurky akčních hrdinů, knížky, časopisy, letáky a plakáty, a hlavně tu krev všude kolem mě. Ležím v kaluži. Prší. Každá kapka, něžná jako ocelová pěst. Někdo ke mně přiběhne a kopne mě do břicha. Chci se postavit, ale nejde to, protože jsem jenom torso bez končetin - téměř kompletně demontovaný robot. FATÁLNÍ SELHÁNÍ ŘÍDÍCÍ JEDNOTKY! Adamovo tělo na operačním stole. Z louže se stává moje malé osobní jezero. A pak mi dojde, že to není voda, ale chladicí kapalina a jakoby z dálky ke mě doléhají slova - DEUS EXITUS MACHINA. REQUIEM AETERNAM.