Zříceniště
Ticho slunečního svitu
žhnouce přes hromady suti,
uklidnění nepřináší
prorezavělému štítu.
Jako spáry mrtvých draků
ostří mečů k nebi trčí,
vítr na ně uhlem kreslí
litanii o zázraku.
Něžný klapot nebes pláče
v rytmu kyvu metronomů
hadům stříbrolesklých šupin
vyplivnutým z pod stěrače.
Za vzlykotu půlměsíce
pod závojem stíny plodí,
do prázdnoty rozpíjení,
z dechu dým a prázdná plíce.